NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
THEATRE OF TRAGEDY se stále nechtějí odebrat do zaslouženého důchodu a opět vydávají soubor teskných písní. V jejich případě se tak kruh uzavírá a po desetiletí experimentální tvorby se vracejí do pochmurných koutů hudebního spektra. Už jejich poslední počin, „Storm“, bylo relativně příjemné retro, byť kvalit ranných alb nedosahovalo. Aktuální deska pokračuje v podobném duchu. Hudebně se dá „Forever Is The World“ zařadit někam do období „Aégis“, jen v moderním kabátě. Nicméně doba experimentů „Musique“ a „Assembly“ je již dávno pryč. THEATRE OF TRAGEDY se rozhodli, že budou hrát moderní gothic rock/metal zhruba tím stylem, kam se mohl ubírat na konci devadesátých let a v první polovině tohoto desetiletí, kdyby se svět nepobláznil do všeho „symfonického“ (a to nejenom v tomto žánru). THEATRE OF TRAGEDY podobně jako kupříkladu FLOWING TEARS přehodnotili své preference a vydávají se směrem založeném na příjemných melodiích a střízlivém, ale nápaditém hudební doprovodu. Nyní se už takřka vyvarovali unylého elektronického rytmu, který byl ještě znát na předchozí desce. Těžko očekávat, že by aktuální tvorba evokovala náladu „Velvet Darkness They Fear“, na to si tato kapela prošla příliš dlouhým vývojem, ale veselé, elektronické variace ze své tvorby vypustili. Raymondův zpěv je zcela potlačen ve prospěch Nell Sigland a to je ale spíše negativní rys této nahrávky. „Forever Is The World“ je pěkné album, nijak překvapivé nebo přelomové, ale poslouchá se hezky a hlavně, THEATRE OF TRAGEDY už opět znějí tak, jak by člověk podle jejich jména usuzoval.
6,5 / 10
Forever Is The World (2009)
Storm (2006)
Assembly (2002)
Closure:live (2001)
Interspective (MiniCD) (2000)
Musique (1999)
Agis (1998)
A Rose For The Dead (MCD) (1997)
Velvet Darkness They Fear (1996)
Theatre Of Tragedy (1995)
Theatre Of Tragedy (demo) (1994)
Recyklácia predchádzajúceho albumu
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.